- Model
- TT220 / TT230 / TT260 a dělené sondy řad F a N
- Princip měření
- Magnetická indukce na feromagnetických substrátech, vířivé proudy na neželezných, voleno automaticky podle připojené sondy
- Měřicí rozsah
- 0 až 1250 µm se standardní sondou F1 nebo N1; 0 až 400 µm s F400; 0 až 5000 µm s F5; 0 až 10 000 µm s F10; 0 až 2000 µm u vestavěného TT220
- Rozlišení
- 0,1 µm pod 100 µm; 10 µm u dlouhorozsahové sondy F10; 1 µm nad 100 µm u vestavěného modelu
- Chyba indikace
- ±(1 až 3) % odečtu ±1 µm po dvoubodové kalibraci; ±(3 % odečtu ±1 µm) po jednobodové kalibraci
- Nejmenší tloušťka substrátu
- 0,5 mm na feromagnetickém substrátu se sondou F1 a 0,3 mm na neželezném substrátu s N1
- Nejmenší měřicí plocha
- průměr 7 mm s F1 a průměr 5 mm s N1
- Paměť a statistiky
- 500 odečtů v 5 skupinách po 100, s průměrem, maximem, minimem, počtem a směrodatnou odchylkou
- Napájení a provozní doba
- 2 články AA, uváděno jako přes 200 hodin provozu s vypnutým podsvícením
- Jazyky
- čínština a angličtina, nabízeno u některých modelů řady
Tloušťkoměr nátěrů existuje proto, že alternativou je nůž, mikroskop a vyřazený díl. Barva, pokovování, práškový nátěr i eloxování se předepisují jako tloušťka a všechna se musí kontrolovat na dodaném dílu, ne na zkušební destičce - a to znamená, že měření musí díl nechat neporušený.
Přístroj to umí měřením vrstvy shora, a je to víc než účelový nástroj proto, že týž přístroj změří ocel i hliník - jen když přístroj správně pozná substrát takový, jaký je.
Co přístroj je
Sonda a tělo. Sonda nese cívku a měří vlastnost pole mezi sebou a substrátem; tělo dodává displej, kalibraci a statistiky. Dohromady tvoří dvě různé metody, a právě připojená sonda rozhoduje, která z nich se uplatní.
Řada v podkladech je široká: dělené tělo se sondou na kabelu, táž kombinace v kovovém krytu, verze, která sama přepíná mezi ocelí a hliníkem, verze dlouhého rozsahu pro tlusté nátěry a kompaktní vestavěný přístroj na rutinní práci na plochých dílech. Sdílejí rodinu sond a měřicí princip a liší se tím, na co se míří.
Dvě metody a proč rozhoduje substrát
Magnetickoindukční metoda napájí cívku a měří reluktanci dráhy mezi sondou a feromagnetickým substrátem. Nátěr je v té dráze mezera, takže odečet je v podstatě vzdálenost přes vrstvu. Metoda žádá, aby substrát byl skutečně feromagnetický a nátěr skutečně nemagnetický - proto je niklové pokovování složitý případ, jelikož niklová vrstva se může chovat jako součást substrátu.
Metoda vířivých proudů vysílá střídavé pole do vodivého substrátu a měří změnu impedance, kterou v něm vířivé proudy způsobí. Protože na pole působí odstup sondy, stává se z téže cívky tloušťkoměr, jakmile je substrát znám. Je to metoda pro hliník, měď, mosaz a austenitickou nerezovou ocel, kde magnetický přístroj nečte vůbec nic platného.
Přístroj s oběma metodami pozná sondu automaticky a použije odpovídající postup - tím mizí nejčastější cesta k špatné odpovědi, kterou je správný přístroj na špatném substrátu.
Kalibrace a proč dva body předčí jeden
Obě metody jsou relativní a kalibrují se, nejsou absolutní. Nulování na holém substrátu odstraňuje posun nuly, chybu z toho, že sonda na substrátu samotném neukazuje přesně nulu. Přidání folie o známé tloušťce a kalibrace podle ní opravuje i sklon.
To je celý rozdíl mezi dvěma chybovými čísly v podkladech. Jednobodová kalibrace je uváděna na ±(3 % odečtu + 1 µm), dvoubodová na ±(1 až 3) % odečtu ±1 µm. Prakticky: jednobodová kalibrace je nejpřesnější poblíž tloušťky, při které se nulovalo, a dál od ní se unáší - proto se práce u konců rozsahu sondy dělají ze dvou bodů.
Podmínky, které zkreslují odečet
Pole se šíří do strany stejně jako do hloubky, a všechno, co mění množství materiálu kolem měřicího bodu, mění trochu i odečet. Zakřivení pole ohne, hrana ho usepne a substrát tenší, než metoda čeká, se přestane chovat jako nekonečné tělo. Podklady dávají číslo pro každou z těch věcí u každé sondy: nejmenší plochu průměru 7 mm pro F1 a 5 mm pro N1, nejmenší poloměr 1,5 mm konvexně pro F1 a 3 mm pro N1 a nejmenší tloušťku substrátu 0,5 mm na oceli a 0,3 mm na hliníku.
Nic z toho se při překročení neohlásí. Číslo se prostě začne unášet - a unáší se směrem, ve kterém tenký nátěr vypadá přijatelně. Proto se podmínky porovnávají s dílem před volbou sondy, nikoli až ve chvíli, kdy je odečet podezřelý.
Omezení měření a hlediska při výběru
Čísla v podkladech si ve třech ohledech odporují a všechna tři jsou nesena, nikoli řešena. Nejmenší tloušťka substrátu se liší mezi dělenými sondami a vestavěným modelem. Rozměry těla jsou dány čtyřmi způsoby napříč řadou. A chyba indikace je citována se třemi různými základnami - což se ukáže být rozdílem kalibračního postupu, nikoli rozporem; ale teprve poté, co se k každému čílu připojí postup, ke kterému patří.
Je tu i mez, kterou podklady naznačují, místo aby ji řekly. Vyjmenovávají druhy nátěrů - barvy, pokovování, práškové nátěry, elox, folie - aniž by je přiřadila k metodě, a většina je sice jasná, ale právě ta nejasná jsou místa, kde se chybuje: magnetická vrstva na feromagnetickém substrátu nebo vodivá vrstva na vodivém substrátu. Není-li nátěr zřetelně magnetický ani zřetelně nemagnetický, je v poptávce říct - a to je to, co věc vyřeší.
Objednávka
Položky, které uzavřou odpověď, jsou materiál a jakost substrátu, jeho tloušťka a jeho nejmenší poloměr a nejúžší plocha; materiál nátěru a způsob nanesení a zda některá vrstva je magnetická; očekávaná tloušťka s tolerančním pásmem; to, zda se mají kontrolovat ocelové i hliníkové díly, což rozhoduje mezi jednozměrovým měřením a přístrojem s oběma metodami; kolik měření na díl vyžadují akceptační kritéria; a zda se musejí odečty ukládat, vyvážet nebo tisknout. Je-li díl malý nebo zakřivený, o soně rozhoduje geometrie - a hrubý náčrtek dílu je pak víc než slovní popis. Doplní ji množství, přístav určení a požadovaný termín dodání.
Každá níže uvedená hodnota pochází ze zdrojové dokumentace. Pokud parametr v dostupném materiálu uveden není, označíme ho jako Vyžadované informace, nikoli jako odhad.